AMAZONSKÝ DEŠTNÝ LES

• je největší tropický prales na světě a rozkládá se na ploše cca 5 500 000 km²;
• představuje více než polovinu zbývajících deštných pralesů celého světa;
• odhaduje se na 390 miliard jednotlivých stromů rozdělených do 16 000 druhů ;

 … JEHO STRUKTURA A DYNAMIKA

Amazonský deštný les je komunita stromů a dalších rostlin členěná do několika pater. Nejvyšší, vrchní stromové patro, přísluší vysokým předrůstavým stromům – tzv. emergentům. Většina z největších stromů tvoří střední stromové patro, tzv. úrovňovou vrstvu – canopy. Tato vrstva zapojeného baldachýnu dovoluje jen velmi malému množství světla pronikat do spodního (podúrovňového), keřového a přízemního patra lesa. Podzemní oblast se dále dělí na vrchní, střední a spodní kořenové patro . Porostní mezery a světliny – gaps , vznikají pádem jednoho nebo více emergentů nebo stromu úrovňové vrstvy (někdy velkých větví). Při pádu velkých stromů se vytvoří světliny dvě – jedna v místě kde strom původně stál, druhá v místě dopadu jeho koruny (viz. obr. 1). Vzniklé mezery jsou osidlovány tzv. průkopnickými – pionýrskými druhy, které jsou odolné k přímému slunečnímu záření. Díky této vlastnosti velice rychle dokáží poskytnout prvotní vegetační pokryv a vytvořit podmínky pro růst dalších rostlin (viz. obr. 2 a 3) .

Obr. 1 Chablis – výraz ze středověké francouzštiny označující spadlý strom, jeho zbytky a vzniklou světlinu; vertikální a horizontální průmět (Oldeman, 1978, převzato z ). Obr. 2  Dynamika lesa a stádia silvigeneze: A Zničení: infrastrukturní set je narušen; B Začíná opětovný růst. C Ostrý konkurenční boj: les je bez struktury, složený ze soupeřících průkopníků a infrastrukturní sada roste vertikálně; D Homeostatická fáze: průkopnické stromy jsou maximálně rozšířené „stromy současnosti“; E Odumírání průkopnických dřevin: konkurence mezi stromy snášejícími stín – „stromy budoucnosti“; F Homeostatická fáze: zhotovená nová struktura a udržovaná touto druhou skupinou stromů. + dělivá pletiva průkopnických dřevin. Převzato z .

Vývoj a změny ve složení společenstev v lesním ekosystému se nazývá sukcese (viz. obr. 3), její finální stádium je tzv. klimax. Silvigeneze je vývin lesní formace nebo ekosystému z předchozích sukcesních stadií a regeneračních cyklů (odumírání a zmlazování dřevin). V závislosti na strukturálních změnách stromového patra postupují i změny v půdě a mikroklimatu s návazným střídáním populací živočichů.

Obr. 3 Primární sukcese na nově uložené říční naplavenině, biologická stanice Cocha Chashu na řece Manu v peruánské Amazonii. Převzato z . 

V Amazonii rozeznáváme tyto základní typy lesa :

• Záplavový les (várzea a igapó, viz. obr. 4), jsou nejníže položené oblasti podél řek (80 až 250 mnm.), které jsou pravidelně v období dešťů téměř úplně zatopené po dobu několika měsíců. Záplavové lesy představují i 3 až 4% plochy povodí Amazonky. Stromy zde dorůstají průměrné výšky 25 m.

Obr. 4 Schematický příčný řez nivy Amazonky znázorňující, jak výška vody a typy substrátu ovlivňují složení okolního záplavového lesa. Převzato z .

• Nížinný les (viz. obr. 5) se nachází do výšky cca 800 – 1000 mnm. (v Peru mj. regiony Loreto, Ucayali, Madre de Dios, a část regionu Cusco). Největší stromy mají průměr kmene přes tři metry a přesahují výšku 50 m.

Obr. 5 Profil lesní parcely nížinného lesa 20 x 30 m na Trois Sauts, Francouzská Guayana. Současné stromy zapojeného korunového patra: v obrysech; budoucí stromy korunového patra: hustě tečkované. Emergenty (osamělé vysoké stromy), a podrost nižší než 8 m, nejsou znázorněny. Převzato z .

• Horský (mlžný) les (viz. obr. 6) osidluje v Peru území mezi 1000 m a 3500 m nm., a nachází se v regionech Amazonas, Loreto, San Martín, Ucayali, Huánuco, Pasco a Junín. Největší stromy zde často přesahují výšku 40 m. Nachází se zde mnoho endemitů. Patří mezi nejohroženější.

Obr. 6 Schématický profil horského mlžného lesa, Rancho Grande, Venezuela, 950 m nad mořem. Převzato z 

 ŽIVOTNÍ A RŮSTOVÉ FORMY ROSTLIN

Různé druhy rostlin používají různé strategie k dosažení přístupu ke světlu, vodě a živinám. Dominantou amazonského lesa jsou stromy – fanerofyty, které tvoří oporu a „základnu“ pro mnohé další životní formy, jako např. bylinné a dřevnaté popínavé rostliny – liány (viz. obr. 7 a 8), přisedavé rostliny – epifyty, aerofyty, hniložijné rostliny – saprofyty, až po parazitické – cizopasné rostliny. Stojaté vodní plochy a jejich okolí jsou osidlovány vodními rostlinami – hydrofyty, hygrofyty a helofyty. Pozemní byliny – kryptofyty, hemikryptofyty a terofyty, rostou roztroušeně v zástinu lesa nebo na okraji světlin, na březích vodních toků a kolem stezek. Hojně se vyskytují kapradiny, mechy, lišejníky, řasy, sinice a houby. Objevují se zde také specifické růstové formy jako stromové kapradiny, liánové palmy a hemiepifyty .

Obr. 7 Růstové formy popínavých rostlin. Liány mají často více než sto metrů dlouhý, velice pevný a pružný stonek. Využívají stromy jako oporu, aby získaly přístup k slunečnímu záření ve vyšších patrech lesa.

Obr. 8 Z příčného průřezu liány lze určit čeleď nebo rod. (A – Odontadenia, B – Aristolochia, C – Parabignonia, D – Callichlamys, E – Clytostoma, F – Mendoncia, G – Combretum, H – Maripa, I – Hippocratea, J – Gurania, K – Doliocarpus, L – Plukenetia, M – Machaerium, N – Salacia, O – Bauhinia, P – Apelozizyphus, Q – Strychnos, R – Stigmaphyllon, S – Mascagnia, T – Menispermaceae, U – Menispermaceae, V – Dilkea, W – Passiflora, X – Seguiera, Y – Moutabea, Z – Coccoloba, AA – Paullinia, BB – Paullinia, CC – Cissus). Převzato z

Hemiepifytické rostliny (viz. obr. 9) mají neobvyklý růstový vzhled (habitus) a v některých případech, se mohou chovat jako škrtící – např. kluzie – Clusia spp., kluziovité (Clusiaceae), nebo fíkovník – Ficus spp., morušovníkovité (Moraceae). Jejich vývoj začíná vyklíčením semínka na povrchu kmene, nebo větví jiných stromů, odkud vysílají své kořeny dolů do půdy. Jakmile kořeny dosáhnou půdních živin, ztloustnou, začnou se propojovat a vytvářet kolem kmene hostitelského stromu stále těsnější síť, čímž mu brání v růstu. Škrtič soupeří s hostitelem o světlo a živiny, následně obvykle zvítězí a obsadí životní prostor pro sebe. Nakonec hostitel umírá, shnije a navrátí živiny do půdy a hemiepifyt roste samostatně jako běžný strom, ale s dutou mřížkou zdřevnatělých kořenů místo kmene , .

Obr. 9 Fíkus “škrtič” (Ficus sp.) a tři stadia jeho vývoje. Převzato z .

ROSTLINNÉ ADAPTACE (několik příkladů)

• Pilířovité kořeny (pilíře) a chůdovité kořeny palem (viz. obr. 10) se vyvíjejí jako potřebné zakotvení vysokých a nestabilních stromů v mělké a podmáčené půdě.
• Tenká hladká kůra pomáhá dřevinám v odpařování vody ve vlhkém prostředí a znesnadňuje růst jiným rostlinám na povrchu kmene. Mnoho druhů stromů, palem a keřů také tvoří ostny, nebo trny.
• Kauliflorie je schopnost některých druhů dřevin vytvářet květenství a plody přímo na kmeni, což usnadňuje opylení či šíření semen. Lze ji dělit dále na různé typy podle skutečné polohy květů nebo květenství:
  • Ramiflorie je případ, kdy květy vznikají na starších větvích v koruně stromu.
  • Trunciflorie vzniká tvorbou květů na hlavním kmeni.
  • Baziflorie je typ, u něhož květy vyrůstají na bázi kmene.
  • Flageliflorie je tvorba květů na metlovitých větvích, které se rozprostírají od báze kmene po povrchu půdy.
  • Fyliflorie je tvorba květů na hlavní žilce listové čepele.

Uvedené typy jsou ovšem spojeny s přechodnými případy a běžné jsou i jejich kombinace , .

• Kapací špičky listů urychlují odtok vody z listů a přispívají tak k jejich rychlejšímu osychání ve vlhkém prostředí. Tím je sníženo napadení a kolonizace listů škodlivými organizmy .
• Mimokvětní nektaria na listech – produkují nektar, který je atraktivním zdrojem potravy pro mravence. Ti hlídají mladé listy před okusem býložravci – fytofágním hmyzem . Rostliny, žijící v symbióze s mravenci se nazývají myrmekofyty.

Obr. 10 Stádia „chůze“ palmy: A. ve věku 12 let sražena k zemi; B. dva roky poté; C. pět let poté. Převzato z 

EKOLOGICKÉ SYSTÉMY

Obr. 11 Ekologické systémy Amazonie nacházející se na území Peru a Bolívie. Zdroj:  IIAP, NatureServe, CDC-Unalm natureserve.org

Použitá literatura

Doporučená literatura

Burley, J., Youngquist, J. Evans, J., 2004, Encyclopedia of forest sciences. Elsevier, Netherlands.

Jeník, J. 2009. Kapitoly se života v tropech, sborník článků pro časopis Živa. Academia, Praha.

autoři textu: Jiří Lipenský, Ludvík Bortl, Marie Kalousová, Alexandr Rollo a Hana Vebrová
autoři fotografií: Ludvík Bortl (LB), Jiří Lipenský (JL), Lukáš Huml (LH), Alexandr Rollo (AR), Hana Vebrová (HV),  David Honys (DH), Hana Doležalová (HD)